Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok po vydání úspěšného debutu a prvních významných ohlasech, sklizených při živém vystupování, kdy v mezičase stihlo vyjít ještě EP „Halloween“, se parta okolo Kinga Diamonda vypravila do nahrávacího studia podruhé. Výsledkem tříměsíční práce se stalo album „Abigail“, některými možná dodnes považované za nejvýstavnější klenot vitríny KING DIAMOND, k čemuž ovšem já osobně mám malé výhrady.
Album, řekl bych, totiž po hudební stránce není až zas tolik charismatické a dramaticky silné jako debut, a to i přesto, že disponuje všemi důležitými poznávacími znameními KING DIAMOND, počítaje v to fantastické kytarové variace, Deeovy strojové bicí a, pochopitelně, Kingův mnohapolohový a odzbrojující vokál. V několika málo případech zkrátka tahle ´chemie´ úplně nefunguje, zejména kytary jakoby tu a tam nemohly nalézt cestu z poněkud více omílaného a méně záživného motivu a výsledkem jsou ne až tak úplně zajímavé skladby, jako „The 7th Day of July 1777“ nebo „Omens“, v nichž se toho, pomineme-li textovou stránku, neodehrává mnoho, což ve finále způsobuje to, že album po hudební stránce nedrží pohromadě nijak moc pevně. Je to rozhodně škoda, neboť kousky jako „Arrival“, „The Family Ghost“, „A Mansion In Darkness“, titulní „Abigail“ nebo závěrečná „Black Horsemen“, fungující jako opravdový, neotřelý a strach nahánějící výtrysk černého a nehmotného zla se vším všudy, by si rozhodně zasloužily, abych tak řekl, podnětnější prostředí, o to více pak na pozadí prvního opravdového horrorového příběhu, jímž King obsadil a sjednotil texty všech skladeb na desce. Tenhle příběh je totiž daleko spíše tím, co tuhle desku tak proslavilo, neboť si troufám odhadnout, že je opravdu mistrně sepsaný, a že asi neexistuje žádný metalový fanoušek, který nikdy nezaslechl něco o příběhu Abigail.
„… dnes v noci jsme se shromáždili, abychom k věčnému spánku uložili Abigail La Fey, která, jak teď víme, se poprvé narodila mrtvá sedmého dne července roku 1777. Abigail musí být přibita ke své rakvi sedmi stříbrnými hřeby, po jednom skrz každé rameno, ruku a koleno, a poslední ze sedmi nechť je prohnán jejími ústy. Tak už nesmí nikdy povstat a působit opět zlo …“ buráceli Černí jezdci v úvodu úchvatného intra „Funeral“ a retrospektivně tak rozpoutali skutečně velmi záživné vyprávění, počínající v roce 1845, kdy přes varování právě záhadnými Černými jezdci přijíždějí temnotou a deštěm Miriam Nothias a Jonathan La Fey na zděděné a dávno neobývané Panské sídlo, kde jsou živé snad i temné stíny na zdech.
První noc, když Miriam tvrdě spí, navštíví Jonathana duch hraběte La Feye, vezme jej do podzemní krypty, kde mu ukáže sarkofág mrtvé Abigail, jejíž duch se začíná zmocňovat těla Miriam, a vypráví mu její příběh. 7. července 1777 totiž hrabě La Fey objevil nevěru své manželky, čekající nemanželské dítě, což nemohl přenést přes srdce, takže manželku srazil ze schodů, ona si srazila vaz a budoucí dítě z ní vyšlo mrtvé. Nenáviděnému bastardovi dal pak hrabě jméno Abigail a aby muselo odpočívat v hanbě, embryo mumifikoval, aby nikdy nenalezlo novou budoucnost. A protože Abigail a s ní i netušené zlo se začínali probouzet v Miriam, přemlouval duch Jonathana, aby se Abigail zbavil jednou provždy tak, jako on své manželky, tedy shozením Miriam ze stejných schodů.
Příštího dne Jonathan zjistil, že Miriam přes noc otěhotněla a tak se rozhodl, že ducha poslechne. Jenže na úpatí onoho schodiště byla Miriam (nebo Abigail, to už šlo těžko rozeznat), rychlejší a pádem ze schodiště se zabil Jonathan. Miriam pak ve strašných bolestech porodila a poslední co viděla, byla dvojice žlutých očí. A proto se sedm Černých jezdců, sloužících hraběti La Fey v době, kdy se Abigail narodila poprvé, vrátilo z onoho světa, aby ukončilo i druhý porod … obřad, rakev a sedm stříbrných hřebů už totiž čekalo.
Brrr. Mor a neštovice na něj. Takhle nelidsky mě znovu a znovu strašit!
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.